Ptáčníková a Korešová, opory celé univerziádní výpravy

Aktuality
úterý 14. července 2009
Zlatá a stříbrná medailistka udělaly v Bělehradě čest nejen atletice, ale všem sportům, neboť ostatní ty získaly jen bronzové medaile. Obě jsme pozvali k rozhovorům pro atletika.cz.

S jakými ambicemi jste na univerziádu odjížděla?
Koukala jsem, jak se na této soutěži skákalo před dvěma lety, kdy na medaili stačilo 440 cm. Proto jsem si věřila, že bych nějakou, jakoukoliv, mohla získat taky.


Jiřina Ptáčníková při halovém mítinku světových rekordmanů - foto: J. Kucharčík

Zjišťovala jste si něco o soupeřkách?
Znala jsem snad všechny z minulých závodů a jak Němku Gadshiewovou, tak Polku Piwovarskou jsem už letos porazila. Hodně mě však překvapila Švýcarka Büchlerová, která nakonec skončila druhá. Že skočí 450 cm, to bych teda nečekala, zvlášť když neměří snad ani 160 cm.

Jaké byly při závodě podmínky?
V rozcvičování bylo děsné horko, což mi moc nesedí. Nemám ráda, když musím bojovat s tím, abych v takovém počasí neusnula. Pak se však naštěstí zatáhlo a ochladilo, a to bylo pro mě ideální.

435, 445 i 450 cm jste skočila napodruhé, vítězných 455 dokonce napoprvé. Měla jste v závodě někdy krizi?
Jednoduché to určitě nebylo. Ještě v neděli předtím jsem skákala na lize a útočila na 456 cm, jenže tady jsem hned od druhé výšky opravovala, bála jsem se, že mi to nepůjde. Také se soutěž táhla a já měla mezi každým skokem snad půl hodiny. Když jsem ale věděla, že budu nejhůř bronzová, nervozita ze mě spadla a já si řekla, že když už, tak chci tu nejlepší medaili. Šla jsem do toho vítězného skoku opravdu naplno a vyplatilo se.

Zkoušela jste i osobní rekord 460 cm. Jak ty skoky vypadaly?
Už jsem předvedla i lepší. Ale jsem ráda, že jsem si mohla vyzkoušet dlouhé tyče, které mám půjčené od Slávy Patery (bývalý trenér). Předtím k tomu nebyla příležitost – buď jsem vypadla moc brzy nebo už jsem neměla sil. Ale každopádně si myslím, že bych letos těch 460 cm určitě skočit mohla.

Zaznamenala jste nejlepší výsledek celé české výpravy na univerziádu, tedy bráno i spolu s dalšími sporty. Pochválili vás?
Ano, pořád mi chodily přání, dárečky. Moc jsem si to užívala. Ale byl to dost dlouhý den, hodně času jsem totiž strávila na dopingové kontrole. Takže jsem přišla na stadion okolo třetí odpoledne a opouštěla ho o půl dvanácté v noci.

Zvedlo vám zlato z univerziády sebevědomí směrem k mistrovství světa?
Určitě. Teď si věřím, že by pro mě neměl být problém skočit v kvalifikaci alespoň 450 cm, což by mohlo stačit na finále. 

Chystáte do Berlína ještě nějaké závody?
Ano, ale půjdu je z plného tréninku. Mám za sebou půldruhého měsíce, kdy jsem objížděla leccos a teď už se musím připravovat na světový šampionát.

Minimedailon
Jiřina Ptáčníková
20. 5. 1986
zlato, tyč
vyrovnaný osobní rekord 455
trenéři Nikolaj Gorožkov, František Ptáčník

---------------------------------------------------------------------------

S jakým cílem jste do Bělehradu jela? Pro výkon, limit nebo spíš medaili?
Jela jsem tam udělat si osobák, přes 5900 bodů. Jestli to bude stačit na medaili, na to jsem ani nemyslela. To záleží zejména na soupeřkách. Chtěla jsem hlavně zabojovat v jednotlivých disciplínách.


Jana Korešová při halovém MČR 2008 - foto: J. Kucharčík

Znala jste soutěžní pole?
Soupeřky jsem skoro neznala, snad jen některé z Kladna (vícebojařský mítink). Měla jsem radost, když jsem viděla Jessicu Samuelssonovou, pozdější vítězku, protože jsem věděla, že umí dobře osmistovku. A já chtěla konečně pod 2:10. (To se Korešové povedlo, viz dále sedmiboj po disciplínách.) Původně byla ve startovce Ukrajinka Josipenková, ale ta nakonec nestartovala. Čekala jsem, že budou lepší Rusky, i když čtyři samozřejmě startovat nemohly, jen dvě.

Jaké jste měly podmínky?
Bylo tam teplo, závodily jsme na mondu, což mám oboje ráda. Jen dálku jsme měly po ranním dešti. Ale jinak mi podmínky opravdu vyhovovaly.

Zkuste popsat disciplíny sedmiboje, jak jste je viděla vy.
100 m př. – 13.43 (v závorce: absolutní rekord 13.16, vícebojařský 13.42): Na překážkách jsem čekala lepší čas, k 13.30. Posunovali nás těsně před startem o jednu dráhu, ale to mi tak nevadilo. I když nám změřili vítr do zad, já spíš cítila proti a hlavně v konci, kdy mi docházelo.
výška – 176 osobní rekord: Supr je, že se mi povedl osobák o jeden centimetr. 179 vypadalo nadějně, už jsem na podobné výšce (předtím 178) skákala potřetí. Určitě nám nepomohlo, že nás rozdělili na dvě skupiny po šesti. Šlo to všechno hrozně rychle.
Koule – 10.18 (10.48): Tady mi moc pomohla trenérka Jana Marcella, Leona Ondráčková. Vždycky chodím na kouli rozklepaná a ona mě tak uklidnila, že mi to šlo už v rozhazování. První pokus jsem se snažila dle rad neuspěchat, ale bylo to zase moc pomalé. Druhý byl o hodně lepší, tak 10.70, jenže jsem ještě před odhodem šlápla na hranu… takže škoda. Nakonec jsem byla ráda za těch 10.18 v třetí sérii. Paradoxně jsem měla z koule v tu chvíli největší radost.
200 m – 24.65 (24.49, 24.54): Tady jsem si zažila brutální „výtuh“ v konci. A ton náš běh měl jediný vítr do zad, ostatní měly proťák. Přitom první stovku jsem se cítila úplně skvěle. Možná jsem to běžela moc silově, možná to bylo tím, že nám nechali čtyři hodiny pauzu, nevím. Jen jsem si říkala, „jak já vydržím zítra osmistovku?“. (Zaběhla v ní osobní rekord.)
Dálka – 627 (645, 634): To, že před tím pršelo, mi moc nevadilo. Přišlo mi, že to letí, ale v prvním pokusu bohužel přešlap. Druhý zase nedošlap a 598, to jsem si řekla „takhle to nenechám“. 627 bylo nakonec super, i když před soutěží jsem si věřila přes 630.
Oštěp – 35.64 (36.79, 36.52): Byla jsem nervózní a nějak jsem „šašila“ na rozběhu. Po prvním pokusu už jsem se do toho lépe netrefila a bylo to jen míň a míň. Myslela jsem si navíc.
800 m – 2:08.27 osobní rekord: Bylo skvělé, že už jsem do toho šla z medailové pozice a nemusela nic dohánět, byla jsem pak v klidu. Věděla jsem, že bych mohla být druhá. Pak jsem přišla na stadion a tam už na mě čekala česká výprava, celá, protože už všichni skončili, a řvali na mě. Zkusila jsem se Švédky držet, abych konečně i rychleji probíhala první kolo, pak už jsem to totiž ani rychlou poslední dvoustovkou nikdy pod 2:10 nedala. Tentokrát mi to i rychleji rozběhlé šlo i po 600 m, i když už jsem cítila, jak mi malinko dochází.

Převažovalo v cíli zklamání, že jste nedala limit, nebo radost z osobního rekordu?
Já jsem byla úplně spokojená. Nějaké zklamání jsem vůbec necítila. Před osmistovkou jsem věděla, že limit je daleko, dokonce jsem už skoro ani nečekala těch 5900. Také mi pak někdo napsal, že by mi stačilo 2:05 (úsměv). To už by byl velký skok, i tohle je pěkný posun.

Ale přesto, boj s limitem nevzdáváte, nebo ano?
Rozhodla jsem se, že by byla škoda, kdyby tohle měl být můj poslední víceboj. Můj tradiční poslední ve Woerde se kryje s ME družstev, takže ho budu muset oželet. Pojedu teď na víkend do Hexhamu, chystá se tam česká vícebojařská parta, tak bychom se mohli vzájemně podpořit. Budu závodit v klidu a třeba se 6000 povede. Berlín je blízko a hodně lidí by se na mě mohlo jet podívat. A říká se, že dva sedmiboje po týdnu jdou, desetiboj je těžší. Tak proč to nezkusit?

Snažení Jany Korešové, ale i dalších vícebojařů můžete sledovat minimálně na stránkách mítinku.

Minimedailon
Jana Korešová
8. 4. 1981
stříbro, sedmiboj
osobní rekord 5956, v disicplínách OR ve výšce a na 800 m
trenérka Martina Blažková

Adam Pražák, Michal Procházka

Fotogalerie