Mužíkův rekord vstupuje do 3. dekády

Jirko, na jaký moment své kariéry vzpomínáte nejraději?
Těžko vybrat jeden jediný moment. Naštěstí jsem měl to štěstí, že jsem se pohyboval ve vrcholné atletice deset let, procestoval celý svět a byl na všech velkých mezinárodních akcích. Prostě jsem mohl dělat to, co jsem miloval a živil se tím. Kdybych musel ale opravdu vybrat jeden moment, tak by to bylo mistrovství světa v Aténách 1997, kam jsem jel na zkušenou a nakonec postoupil mezi osm nejrychlejších překážkářů na světě. Vzápětí mě ovšem napadá dalších minimálně deset momentů, na které si rád vzpomenu i dnes. Celá moje kariéra byla jedním velkým super momentem.

Který okamžik pro vás byl naopak největším zklamáním?
Snažím se, abych si uchoval ty hezké vzpomínky, ale samozřejmě mě hodně mrzí zranění, které pro znamenalo konečnou ve vrcholovém sportu. V době, kdy jsem čekal, že přijde doba mých největších úspěchů a medailí, jsem se těžce zranil a vše bylo pryč. Místo závodů jsem absolvoval tři operace kolena, rehabilitace a pokus o návrat. Najednou mě poráželi soupeři, kterým jsem předtím utíkal o padesát metrů. Naštěstí jsem věděl důvod, proč tomu tak je, což mi pomáhalo se s tím lépe vyrovnat. Doufal jsem, že jakmile mi zdraví dovolí trénovat na 80 procent, zase budu rychlý, bohužel nedovolilo. Asi to tak mělo být a musel jsem si projít i touto fází. Jako pro trenéra, je to pro mě dobře, že jsem poznal i tuto část sportovního života.

Když se ohlédnete zpět, je něco, co byste v průběhu své kariéry udělal jinak?
To je těžká otázka. Po bitvě bývá každý generál. Teď mám samozřejmě víc zkušeností, než jsem měl ve svých nejlepších letech. Asi by mě lákalo, kdybych zkusil jít trénovat do zahraničí a třeba by můj osobní rekord začínal 47……

Bude to 21 let, kdy jste zaběhl národní rekord na 400 metrů překážek. Vidíte u nás momentálně nějakého překážkáře, který má potenciál, aby se stal vaším nástupcem?
Ten čas strašně letí. Je až neuvěřitelné, jaká je to doba a přitom mi přijde, jako by se to stalo před půl rokem, kdy jsem přišel na Duklu k trenéru Priščákovi jako nadějný dálkař a trojskokan. Když si pak vezmu, jak se vše rozjelo a kam až se mi podařilo na dlouhých překážkách dostat. Měl jsem kolem sebe několik špičkových překážkářů, jako byli Štěpán Tesařík a Honza Poděbradský, se kterými jsem trénoval. Dnes by tihle dva byli neochvějnými vládci nad překážkami u nás. Myslím, že pro současnou generaci českých překážkářů by byl úspěch, kdyby v naší době postoupili do finále na mistrovství republiky. Dlouhé překážky jsou strašně těžkou disciplínou. Je k ní potřeba téměř vše. Musíte mít rychlost, vytrvalost, sílu, odrazové schopnosti, techniku a hlavně rytmus. Byl bych rád, kdyby se někomu z kluků podařilo všechny tyto atributy skloubit dohromady a některý z nich se stal druhým Čechem, kterému se podařilo běžet pod 49 vteřin. Zatím bojují s metou padesáti vteřin. Pokud chcete uspět v mezinárodní úrovni, musíte běhat stabilně kolem devětačtyřiceti vteřin. Větší perspektivu momentálně vidím mezi děvčaty.

Když se podíváme do světa, historické světové maximum Američana Kevina Younga 46.78 je již z roku 1992 a v posledních letech mají nejlepší překážkáři problém prolomit i hranici osmačtyřiceti vteřin. Čím si vysvětlujete určitý „úpadek“ v této disciplíně?
Těžko říct, ale myslím, že každá disciplína má své lepší a horší dekády. Já měl trošku smůlu, že jsem zrovna narazil na tu dobrou. Na druhou stranu jsem měl to štěstí, že jsem mohl závodit opravdu s těmi nejlepšími překážkáři historie, což pro mě hodně znamená. Skalp světového rekordmana nemá každý.

Čím pro vás byl Kevin Young výjimečný?
Kevin měřil 199 centimetrů a měl nesmírně dlouhé nohy. Nikdy jsem u nikoho neviděl tak extrémně dlouhé nohy v poměru ke zbytku těla. K tomu přidal všechny další důležité zmiňované parametry pro dlouhého překážkáře. Jeho světový rekord bude hodně těžko překonatelný.

Koho jste v průběhu své kariéry považoval za největšího rivala?
Za těch deset let jsem měl strašně moc soupeřů. Patří mezi ně například Kevin Young, Samuel Matete, Stephane Diagana, Felix Sanchez nebo Angelo Taylor.

Čemu se momentálně věnujete?
Mám toho strašně moc. Rád se nadále pohybuji kolem sportu. Mám i projekt na atletické kruhové a kondiční tréninky. Pořádám sportovní kempy pro děti, dospělé, amatéry i profesionály.

Jak se vám v hlavě zrodila myšlenka kempů?
Sám jsem vždy rád jezdil na kempy. Člověk tam může vypnout a věnovat se pouze sportování a regeneraci. Tuto filozofii se snažím dodržovat i na svých kempech

Úzce jste spolupracoval nebo ještě spolupracujete se zápasníky MMA, Jak to vzniklo?
Těch sportovních odvětví, která mi prochází pod rukama je strašně moc. Ať už se jedná o házenou, rugby, fotbal, tenis, hokejbal či bojové sporty. Atletika je důležitou součástí většiny sportů a pomáhá s rozvojem fyzičky, dynamiky a rychlosti. Dvojnásob to platí u bojových sportů a naši zápasníci to ví. Proto s nimi spolupracuji.

Váš syn Matias se dal na dráhu fotbalisty. Nemrzí vás trochu, že si nevybral atletiku?
Jsem rád, že moje děti sportují a budu je podporovat v tom, co je baví. Matias se zbláznil do fotbalu. Mám výhodu, že mu mohu pomáhat v těch atletických složkách tréninku. Dnešní fotbal je hodně o rychlosti. Dcera Vanesska chodí na gymnastiku a po atletické stránce je také moc šikovná. Prý vyhraje olympiádu ve skoku o tyči.