Hejnová: Díky, že jsem prohrála v Helsinkách

Jaké byly první pocity?
Strašně se mi ulevilo, moc jsem tu medaili chtěla a věřila jsem, že ji můžu získat. Bojovala jsem o ni do konce, už mi tam vůbec nic nezbylo.

Z našeho pohledu bylo vše jasné, vy jste si ale medailí po doběhu vůbec nebyla jistá…
Soupeřka byla ode mě byla daleko, v devítce, a přišlo mi to na těsno. Vlastně ani nevím o kolik to bylo. Tři desetiny? Tak to jsem jí dala kotel (smích).

Jaké byly vteřiny čekání, než se výsledek objevil na tabuli?
Nemohla jsem tomu uvěřit, jestli se to tam objeví nebo ne. To bylo úplně neskutečné.

Jak si vysvětlujete ten skok od nešťastných Helsinek před měsícem po dnešek?
Pořád jsem si říkala, že není možné, aby se mi tak dlouho lepila smůla na paty. A věřila jsem, že se to musí jednou zlomit a právě tady. Musím poděkovat Ukrajince Jaroščukové, že mě předběhla. Protože kdybych získala medaili tam, tak se mi to tady určitě nepovede - nic bych na sobě totiž mezitím nezměnila.

Co jste na sobě změnila?
Hlavně psychiku. Byla jsem tu hodně silná, sama jsem se nepoznávala. Šla jsem do závodu s tím, že vůbec o nic nejde, neměla jsem trému. Prostě jsem se cítila úplně jinak než při startech předtím.

Jak se to člověk naučí, že nemá trému před 80 tisíci diváky při olympijském finále?
Začala jsem spolupracovat se Sašou Kováčkem, na kterého mi dal kontakt Tomáš Dvořák. Hodně mi pomohl s psychikou, přestože jsem u něj byla jen asi čtyřikrát, na víc nebyl čas. Jak je vidět, úplně se to otočilo naruby a je z toho bronz.

Dovedete to nějak blížeji popsat?
Je to hlavně o tom se nestresovat, neupínat se na jedinou věc, na zisk medaile. Já jsem se tu radovala z každého okamžiku, každého dne. Myslela jsem pozitivně, že je skvělé už to, že jsem tady na olympiádě a že je samo o sobě super se tady proběhnout. V tomhle duchu jsem ke všemu přistupovala a nebrala jsem na sebe žádný tlak.

Čili jste si i užívala i tu skvělou atmosféru tady?
To bylo neskutečné. A jsem moc ráda, že to byl tak blízko naší zemi a že to spousta lidí mohla vidět přímo tady. Vůbec jsem to netušila, že jich bude tolik, ale těch vlajek tu bylo mraky a jsem moc ráda, že jsem se jim takhle mohla ukázat.

Co prvního jste si řekla v cíli?
No že to vůbec není možné tu medaili na olympiádě získat, že tam jsou všichni tak skvěle připravení a že můžete dělat všechno možné, ale je strašně těžké ji vybojovat.

Myslíte, že se vám teď povedlo něco odblokovat a medaile už se posypou?
Nevím, jestli posypou … Ale už jsem přišla na to „jak na to“ a věřím, že můžu získat nějakou další.

Považujete to za zlom v kariéře?
Tak určitě. Sezonu jsem nezačala úplně dobře a asi to tak bylo správně, že forma byla načasovaná až sem a trenérka věděla, co dělá a já jsem jí maximálně důvěřovala. A i když jsem měla nějaké pochybnosti, ukázalo se, že to měla dobře vypočítané.

Kdyby vám někdo řekl po finále Evropy, že budete mít na olympiádě medaili, věřila byste mu?
Samozřejmě nevěřila. Byla jsem tak strašně nešťastná, že jsem si říkala, že to snad ani není možné, že snad i přestanu běhat. Teď už vím, že všechno zlé, je pro něco dobré. A můžu jen znovu poděkovat ukrajinské kamarádce, která mě k tomu dovedla. Jsem si stoprocentně jistá, že mít medaili v Helsinkách, tak jí tady nemám.

Šest týdnů z nejnižšího bodu úplně na vrchol – dá se to tak říct?
Přesně tak. Odrazila jsem se ode dna, řekla jsem si, že takhle ne a musím s tím něco udělat.

Co jste chtěla změnit? Uvažovala jste třeba i o výměně trenéra?
V tu chvíli jsem chtěla změnit úplně všechno … ale samozřejmě jsem to potom přehodnotila a říkala jsem si, že Evropa není vrchol a soustředím se na olympiádu. A zdá se, že to vyšlo. Hlavně jsem začala pracovat na psychice, která je hodně důležitá. Když člověk přijde na novou disciplínu, tak nad tím nepřemýšlí a běží to samo. Já ale běhám čtvrtku překážek už dlouho a je to tím pádem náročnější.

Jak vám pomohla ještě v Helsinkách bronzová štafeta?
Byla jsem za tu medaili hodně ráda. Už tam se to začalo lámat.