Barbora Dibelková: Nenávidím plánování, obdivuji Rusky

Aktuality
čtvrtek 3. listopadu 2005
Úspěšná česká chodkyně na 20km o sportu, o škole a také trochu o sobě.

Jak Vám jde studium? Máte individuální studijní plán a vycházejí Vám pedagogové vstříc?
Snad to jde dobře. Máme nové předměty a je to docela náročné, ale zajímavé. Třetí ročník je náročný především časově. Klasický individuální studijní plán nemám, ale kantoři mi vycházejí vstříc. Jsme docela malá fakulta a panuje tu dobrá atmosféra. Poslali mi třeba blahopřání do Helsinek, to mě potěšilo.

Jak pokračuje Vaše sportovní příprava?
Teď jsem odpočívala, protože jsem dlouho předtím trénovala. Začali jsme už ale s všeobecnou přípravou, směřujeme pomaloučku výkonnost k Olympijským hrám. A po Vánocích jedeme do Itálie.

Na soustředění jako každý rok?
Ano, je to taková moje druhá základna. Vyrazíme těsně po Štědrém dni a zůstaneme tam kousek přes Silvestra. Trénuji tam moc ráda, je tam klid a pohoda.

Co ostatní české závodnice? Vidíte v nějaké vyložený talent?
To se těžko říká. talent není jen o fyzičce. Jde hlavně o psychiku a tah na branku. Člověk si za tím musí jít, nesmí se vzdát, když to párkrát nevyjde. Takže jméno vám opravdu neřeknu.

Vy máte tah na branku?
Chci dělat sport i medicínu. Obojí mě baví. Nehodlám říkat, co je pro mě důležitější, jestli atletika, nebo medicína. Bylo by super vyhrát Olympijské hry, ale důležitější je, že mě to baví. Cesta je důležitější než výsledek.

Běháte i 10km a 3000m překážek. Co máte raději?
Tyhle tratě běhám hlavně kvůli potřebě běhat na extralize. Desítka běhaná na čtyřsetmetrovém okruhu je dost zdlouhavá, ale stýpl je fajn, je to dobré rozptýlení.

Co byste si z atletiky ještě ráda zkusila, popř. zdokonalila?
Nikdy jsem nad tím takhle nepřemýšlela, je tolik zajímavých věcí (a nejen sportů), že na ně jeden lidský život ani nestačí. Chtěla bych jezdit na koni, potápět se, ale mám z toho i částečně strach a nic konkrétního neplánuji.

Se kterým sportem jste začínala a jak jste se dostala k chůzi?
Sportovala jsem odmala, vyrůstala jsem ve sportovní rodině. V zimě jsem na horách milovala sjezdovky. K atletice jsem se dostala přes dvě nejlepší kamarádky, které mě tam přitáhly a pak tam přestaly chodit. A pokud jde o chůzi, to čistě materialistická historka; kdysi byly závody a právě v chůzi čekaly na vítěze slušné ceny. Spočítaly jsme si s kamarádkami, že i když dojdeme jako poslední, tak na nás zůstanou pěkné věci a šly jsme. A já čirou náhodou vyhrála (smích).

O ruských chodkyních se vyjadřujete s obdivem. Myslíte, že se nedají porazit?
Nikdo není neporazitelný. Obdivuji je v tom, jak cílevědomě na sobě pracují. Víte, viděla jsem podmínky, v jakých se připravují. Je to hrozné, nepředstavitelné. Takže je obdivuji především v tom, jak silní jsou to lidé.

Co příští sezona? Jaké cíle si kladete?
V atletice? Ráda bych měla i příští sezonu pocit, že mě to stále baví. Když si člověk dává nějaké konkrétní cíle, a ony nevyjdou, je zbytečně zklamaný. Nenávidím plánování!

Zbývá Vám při studiu a atletice nějaký volný čas? Jak ho trávíte?
Ráda jezdím domů za rodiči, do míst, kde jsem strávila dětství. Chodím do divadla a do kina, především na české filmy. Ráda čtu, ale když musí člověk přečíst tolik studijní literatury, nemá už pak moc chuti otevírat další knihu.

Zklameme Vaše ctitele, když prozradíme, že máte přítele?
Přítele mám a je mi velkou oporou, ale o tom bych nerada mluvila veřejně.

David Klempíř